Historický popis Svrčovce

    V rovině pod Komošínem rozložena jest ves Svrčovec (nyní obyčejně Cvrčoves zvaná). I tu jest nedaleko od řeky ještě zachovaný starý zámek, založený asi do takové podoby, jako má srp nenasazený. Před časy byla na třech stranách vodou otočena a z venku náspem zavřena, ale když v novějších dobách mezi lidi rozprodána byla, jeden po druhém příkop z náspu navážel a když tak to bahno vysušili, zůstaly jen známky po náspu a všude okolo zámku jest rovina. Brána bývala někdy na straně jihozápadní, ale ani po ní ani po hradbě, která tu bývala, není potuchy. V pravo od místa brány a na jižním konci zámku jest veliké čtyřhranné stavení, k němuž jest přístavek později připojen; na tento i na ono chodí se po schodech dřevěných, jak bezpochyby také dříve bývalo. Toto souvisí s jiným stavením, které se táhne v podobě srpu okolo vnitřního dvora; uvnitř se dvakráte láme, zvenčí jde do kruhu. Snad prvotně jen tu byla okrouhlá hradba, k níž stavení ta později přistavována. Menší čásť přiléhající k dotčenému čtyřhrannému domu jest jednopatrový dům s nepravidelnými okny. V levo nahoře je stará got. branka, kterouž se přicházelo dříve na pavlač; nyní je tam holubník. Ostatek jest veliké stavení, také s got. brankou, dosti dveřmi, nepravidelnými okny a chatrnou střechou. Tmavé a zasmušilé zdi tohoto zámku nechovaly v sobě nikdy tolik veselosti, jako působí nyní dítky desíti rodin tu bydlících, a to zvláště tehdy, když sem cizinec nějaký zavítá.



    Nikde v pamětech nesetkáváme se s názvem Komošína, a jménem tím nazývá se hrad tento teprve v 16. století jako pustina. Jsme tedy oprávněni se domnívati, že název ten přikládán toliko vrchu, na němž hrad stojí, a že hrad býval prvotním sídlem pánů Svrčovských, jimž ještě v 16. věku náležel. Nejstarší nám známý držitel statku tohoto byl Oldřich ze Svrčovce. Syn jeho nazýval se také Oldřich a obdržel r. 1334 od papeže, ač již byl přijat mezi kanovníky Vyšehradské, také naději na kanovnictví Pražské. Roku 1339 vyskytuje se Půta ze Svrčovce, jenž maje stejný znak s pány Dolanskými, bezpochyby také z jich rodu pocházel. Po tomto rodu vystřídal se tu jiný rod erbu tří parohů. Seděl tu r. 1379 Bušek z Pušperka, jenž se potom v pamětech současných až do r. 1395 vyskytuje. Snad byl mu synem Sazema ze Svrčovce, který roku 1419 plat nějaký v Bělišově prodal. Od té doby po dlouhou dobu nic nevíme o Svrčovci až do sklonku téhož století. Od r. 1484 setkáváme se nejednou v pamětech bavorských s Otíkem Kamýckým ze Stropčic, seděním na Svrčovci. Ten, jak se zdá, byl již opustil Komošín a seděl na tvrzi při Svrčovci, buď od něho nebo některého jeho předka založené. Jisto jest tolik, že roku 1494 na tvrzi zdejší bydlel, zapisuje na ní nějaký dluh. Češi nerozumějíce tehda názvu Svrčovce, odvozeného od osobního jména Svrk, nacházeli v názvu tom upomínku na cvrčky a slovo ves, pročež i v tom smyslu název vsi pozměňovali. V tom Bavoři jich následujíce překládali tento nový název a nazývali Otíka seděním „zu dem Grilln“. Po r. 1501 odkázal Otík statek tento přátelům svým, Janovi a Hynkovi bratřím Kanickým z Čachrova. Když pak tento zemřel, prodal Jan r. 1510 Komošín hrad pustý, Svrčovec tvrz, dvůr a ves s mlýnem, v Polence a Lučici co tu měl Janovi Jeníškovi z Újezda. K tomu koupil Jeníšek i Tupadla a Štěpanovice.



    Jeníšek byl pán správný a po léta místokomorníkem. Jsa dobrého a pokojného chování málo kdy přicházel do soudů, leč jen tehdy, když se poddaných ujímal. Tak na př. pohnal r. 1537 do soudu komorního Duchka, kováře Klatovského, poněvadž tento koni Matouše, člověka jeho, ocas uřezal. Jsa již hodně v letech prodal r. 1563 vesnice své v okolí Polyně a odevzdal r. 1564 statky svoje Svrčovec a Štěpanovice Burjanovi, synu svému, ale jen dotud, dokud by s bratry svými dílen nebyl. Jak se zdá, zemřel roku 1565 a synové jeho Vilém, Jan, Burjan, Vladislav, Jindřich a Přibík ujali statek otcovský společně. Z těch první se vytrhl ze spolku Vladislav a obeslav starší bratry své o díl, obdržel od nich 4500 kop na penězích. Nějaký čas potom přišlo k dělení. Co z nich který dostal, není nám známo, leč tolik se zdá, že Jan měl polovici Svrčovce, jiný bratr druhou polovici a třetí statek Štěpánovský, a všech dílů bylo pět. Jindřich přikoupil k dílu svému ještě díl Vilémův a Přibíkův. Byl tento Jindřich muž nepokojný a proto býval často k soudům volán. V Klatovech strkal se s zemany na ulicích, že nejednou některého povalil a jindy sám na zemi upadl. Jednou přijel (r. 16 do Vícenic, vpadl k jistému sedlákovi do statku, a když byl stolicí tesařskou rozrazil soudek, v němž měli pivo pro domácí pití, sedláka vzal a odvedl. Konec Vilémův byl smutný. Roku 1606 na nový rok bratr jeho Jan, rovněž divoký, Burjana bratra udeřením z ručnice v hlavu zastřelil a Viléma tesákem v hlavu ranil, až mu mozek z hlavy tekl, od které rány jedenáctý den umřel. Jindřich, jenž se s ním o zavraždění Vilémovo soudil, zemřel bezdětek a statek jeho všechen dostal se bratřím. Přibík koupil od nich roku 1617 jejich právo a držel potom půl tvrze Svrčovce a dvoru, díl vsi, ves Dehtíno, tvrz celou, dvůr a ves Štěpanovice a díl vsi Vícenic. Ještě pak měl Jan druhou polovice tvrze, ale také ji Přibíkovi r. 1622 prodal. Přibík tento znám jest s dostatek z působení svého jako kr. prokuratora a žalobníka za čas konfiskací, při kterých si i on ke jmění slušnému pomohl. Na tvrzích Svrčovci a Štěpanovicích věnoval roku 1623 manželce své Lidmile Kateřině z Talmberka, ale propustil zápis ten zase. Příčina toho byla taková, že Přibík prodal obojí statek Ondřeji Stredoniovi, rektoru, k ruce kolleje jezovitské v Klatovech, vymíniv si toliko pohřeb pro rod svůj mužského i ženského pohlaví v kostele Štěpanovském sv. Michala. Jezovité připojili Svrčovec ke statku Dolanskému. V pustém hradu Komošíně, z něhož ještě ke konci 17. století znamenité zříceniny stály, zřídili r. 1703 kapli sv. Máří Majdalény, kteráž za císaře Josefa II. byla zase zrušena. Přetrvala jezovity krátký čas, neb i řád jejich několik let před tím zrušen. Hrabata Černínové koupivše r. 1805 někdejší jejich statek užívali zámku Svrčovce jako pivováru. Po nějakém čase zřízena tu byla přádelna, ale také nepotrvala dlouho.